Maja Štefančíková

Prchavé sousoší

performativní akce

Hudební spolupráce: Petra Noskaiová
Performeři: Tímea Čániová, Lucia Čarnecká, Veronika Dúbravová, Anna Ďurišíková, Ivana Kleinová, Katarína Kokošková, Dagmar Labáthová Bordáková, Jakub Lazarčík, Petra Noskaiová, Dominika Párnická, Viktória Revická, Silvia Sviteková, Maja Štefančíková, Adam Štrba, Silvia Zámečníková 
 
Dům umění města Brna a různá místa v centru Brna
4. 6. 2019, 19.00–20.30 – v rámci vernisáže brno art open 2019
3. 7. 2019, 16.00–17.30
25. 7. 2019, 17.00–18.30
11. 8. 2019, 17.00–19.00 – v rámci dernisáže brno art open 2019 

Ukázat na mapě →

 

Charakteristickým médiem slovenské umělkyně Maji Štefančíkové je procesuální performativní akce. Autorka se zabývá společenskými fenomény jako jsou práce, instituce či umělecký provoz; zkoumá a komentuje estetický prožitek, vnímání a paměť. Dlouhodobě se věnuje otázkám divácké percepce, kterou testuje prostřednictvím a nenápadných, mnohdy až neviditelných, prázdných, tichých nebo jinak subverzivních vstupů, jimiž se snaží aktivovat skryté roviny vnímání. V centru města, v blízkosti nejvýznamnějšího kamenného divadla, jehož historie je úzce spojena s politickou reprezentací proměňujících se společenských zřízení, autorka uskuteční performativní akce se skupinou čtrnácti dalších umělců, kteří budou vytesávat prchavá melodická sousoší. 

Nástroje určené k opracovávání kamene se stanou nástroji hudebními, každý úder pak skladebným prvkem. Výsledkem však nebude koncert, nýbrž nehmatatelná zvuková „socha“, která bude dotvářet veřejný prostor z jiné perspektivy a která „rozezní“ otázky spojené s přístupem k tradiční sochařské tvorbě. Sochy z bronzu a kamene zdánlivě účinkují jako pevné a neměnné formy. Už antické damnatio memoriaenám však jasně říká, že ani nejstabilnější materiál nezaručuje jejich věčné trvání. Pomníky a památníky jsou tedy mnohem křehčí, než by se mohlo zdát. Akce reaguje nejen na kontextuální proměny veřejného prostoru spočívající v „bourání idolů“ zpravidla způsobeném politickými zvraty, ale pracuje i s kolektivní a individuální pamětí poučeného diváka, znalce historie i náhodného kolemjdoucího. Autorka tematizuje to, co při pohledu na sochařský objekt obvykle nevnímáme. Akcentuje sám proces jeho zrodu – modelování a přetváření materiálu i dynamiku těla tvůrce při práci, stejně jako zvuk, který vzniká během opracovávání kamene. Odklání tak pozornost od sochy jako neživé, strnulé a mlčící hmoty směrem k živé akci, k performativnímu aktu. Jako se tato zvuková socha znenadání objevuje, tak také mizí, aniž by zanechala fyzickou stopu.